31. I think we will be happy before we die

24. prosince 2013 v 8:00 | Anytt* |  I think we will be happy before we die
/Přednastaveno/

Veselé Vánoce!
Jistě všichni pochopíte, proč je tento článek přednastavený. Je Štědrý den a já ho upřímně vůbec nechci strávit na počítači, ani když jde o popřání Veselých Vánoc všem mým čtenářům a přidání poslední kapitoly mojí povídky ITWWBHBWD. Na tento den jsem čekala opravdu dlouho, protože jsem měla kapitolu napsanou pár měsíců dopředu a už tehdy mi bylo líto, že to všechno končí. A co víc? Jak to končí... Ano, do příběhů Lili a Jamese, Siriuse a Evy a Jenny a dalších jsem se opravdu zamilovala a přiznejme si, když něco píšete skoro rok, vztah k tomu prostě máte. Toto je jedna z nejlepších kapitol povídky a je také stejně pojmenovaná. Musím se vám přiznat, že blog.cz nejdřív trochu stávkoval a já jsem se bála, že to budu muset rozdělit do více článků, ale nakonec se to povedlo a já to přidávám celé, tak jak jsem chtěla. Kapitolu, poslední kapitolu, věnuji všem, kteří ji četli a komentovali, žili povídkou a postavami a také mě podporovali. Je to tedy věnováno zejména Rogue, Mellise, Ále a Kačce. Bez Vás bych neměla chuť přidávat. Jelikož minulá kapitola neměla tolik ohlasů, jako ty předešlé, chtěla bych vám ji připomenout - přece jen byla také klíčová v této povídce. Chtěla bych vás poprosit, abyste se u tohoto článku vyjádřili pouze k poslední kapitole, nikoli k povídce celkové. Budu přidávat závěrečný článek o ITWWBHBWD, kde všechno shrnu, a tam bych až chtěla vaše názory na povídku celkovou, aby se nám to nemíchalo.


No a mně nezbývá nic jiného, než abych vám popřála Šťastné a Veselé Vánoce! Užijte si prázdniny, myslím, že si to všichni zasloužíme, zejména ty dva týdny prázdnin, než zase po Novém roce naklušeme do školy. Přeji vám, abyste prožili krásné svátky s rodinou, bez hádek, a usmířili se s těmi, se kterými se hádáte. Protože věřte mi, to je důležité. Vánoce jsou svátky klidu, míru a odpouštění. A pamatujte, chybovat je lidské, ale odpouštět je božské.
Přeji Vám, abyste dostali spoustu dárků a splnily se vám všechna přání. A když ne, přejte si je znovu, protože to je v životě důležité. Věřit, doufat, chápat.
Šťastné a Veselé!



Krajinu zahalila nepřístupná tma a skryla vše, co se ještě před hodinou dalo vidět. Skryla i malý domek v Godrikově dole, který mohlo vidět jen pár lidí. Svítilo se v něm a občas se za okny mihla ženská postava s červenými vlasy, která nosila vyžehlené prádlo po domě, aby ho uklidila.
Byl to zvláštní večer. Člověk by řekl až děsivý. Ve tmě nebylo vidět na krok, na nebi bylo plno mraků, které zakryly jak hvězdy, tak i měsíc, který měl být zrovna dnes v úplňku. Vlkodlaci se proměňovali, čarodějnice měly své sabaty a mudlové si dělali legraci a vyprávěli si strašidelné historky o nadpřirozených bytostech, na které nevěřili.
Začal foukat slabší vítr, který se odrážel od oken a od dveří domu. Mudlové, kteří se pozdně večer vraceli z práce, se občas zastavili a podívali se na prázdné místo mezi dvěma domy. Říkali si, jak by to vypadalo krásně, kdyby si tam nějaký dům postavili, ale přitom je to nějakým způsobem odrazovalo. Jako kdyby to místo bylo prokleté.
Ve skutečnosti to místo prázdné nebylo. Malý domek s malou zahradou, na které rostly pestrobarevné květiny, stál přesně mezi dvěma domy a nijak se od nich nelišil. Možná v jedné věci. Nikdo ho neviděl.
Kdybyste se podívali oknem a měli to štěstí, že jste se setkali se Strážcem tajemství tohoto domu a on vám dal jeho adresu, uviděli byste, jak si na sedačce v obýváku hraje dospělý a přesto mladý muž se svým ročním synem a ukazuje mu pomocí hůlky nějaká kouzla. Matka dítěte chodila po pokoji, občas pohladila syna a manžela, a roznášela prádlo po domě. Ačkoli byli všichni šťastní, muž i žena se tvářili nervózně, jako kdyby na něco čekali a báli se toho.


Měli snad důvod? Byl důvod, aby se báli? Ano, byl. Z nepochopitelného důvodu si je vyhlídl Pán zla, aby zabil jejich syna, který se podle věštby měl stát tím, který ho přemůže, ba dokonce možná zabije. Jenže kdo té věštbě mohl věřit? Pán zla uvěřil.
Muž vykouzlil svého patrona v podobě Dvanácteráka a nechal ho prohánět po pokoji. Dítě se radostně smálo a tleskalo. Žena měla slzy v očích. Jak dlouho ještě tohle štěstí potrvá?

Lili se usmála na svoje dva kluky a láskyplně je objala. Byla šťastná, ale měla strach. Měla takový strach, že si to nikdo nedokázal představit. Pán zla je tam někde venku a chystá se zabít jejího syna. Možná zabije i jejího manžela a ji, ale na tom jí nezáleželo. Její syn musí přežít. Harrymu ublížit nesmí.
Vzala další várku prádla a odnesla ji nahoru do ložnice, kde ji umístila do šatní skříně. V hlavě si promítala spoustu věcí. Měla nostalgickou náladu a začala vzpomínat na celý svůj dosavadní život.

Poprvé jela do Bradavic. Jak vzrušující! Už znala jednoho kouzelníka - Severuse Snapa - a teď jich pozná mnohem víc. Hrozně se na to těšila. Nastoupila do vlaku a naposledy zamávala usmívajícím se rodičům a svojí naštvané sestře. Mrzelo ji, že se na ní Petunie stále zlobí. Byla to její sestra, přála si, aby byly kamarádky.
"Ahoj Severusi!" pozdravila ve vlaku malého černovlasého kluka s mastnými vlasy a přátelsky ho objala. Chlapec se lehce začervenal.
"Hledal jsem volné kupé, ale žádné není."
"To nevadí, k někomu se připojíme," usmála se na něj. "Nejlépe k prvákům, jako jsme my."
Chytla ho za ruku a vedla oba po vlaku. Zastavila se u jednoho kupé a nahlédla dovnitř. Seděli tam čtyři chlapci. Jeden vypadal velmi vypaseně a nervózně poposedával. Druhý seděl, jako by tam vůbec nebyl. Ničeho si nevšímal, jen koukal z okna, smířený s tím, kam jede a proč tam jede. Dva chlapci naproti těmto se vesele bavili, a i když mezi nimi byla jistá nervozita, bylo vidět, že se právě skamarádili a vydrží jim to na celý život.
Lili otevřela dveře a usmála se. "Mohli bychom se k Vám přidat?"
Hnědovlasý chlapec s brýlemi se napřímil, podíval se na toho vedle sebe, mrkl na něj a usmál se na Lili. "Jistěže, krásko."
Lili lichotku přešla, vešla dovnitř a za sebou táhla nejistého Severuse. "Jsem Lili Evansová," představila se, "a tohle je můj kamarád Severus Snape." Snape jen kývl a posadil se vedle chlapce, který se díval z okna a nic nevnímal.
"Snape? Co to je za blbé jméno?" zasmál se chlapec, kterému černé vlasy spadaly do očí.
"Mně se líbí!" odsekla Lili.
"Já jsem James Potter," představil se brýlatý chlapec, "nejlepší partie na škole."
Lili si pomyslela, že musí být hodně nafoukaný.
"Já jsem Sirius Black a tamten je Peter Pettigrew. A ten kluk, co pořád zírá z okna, je Remus Lupin."
"Těší mě," řekla zdvořile Lili. "Znáte se už déle?"
"Ne, teprve odteď," odpověděl ji James. "Pověz mi, Lili, proč se kamarádíš s takovou nulou, jako je ten mastňák vedle tebe?"
V tu chvíli u ní James Potter i Sirius Black, který se jeho vtipu zasmál, skončili.


Lili se zamyslela. James byl vážně hrozný prevít. Severus měl od začátku pravdu. Jenže pak se naštěstí změnil. A bylo to mezi nimi krásné. Vzpomínala, jak ji několikrát zval na rande a ona stále a stále odmítala. A dělala dobře, protože by s ní určitě zametl, jako Sirius s Evou. Ach, Eva…

Eva seděla s Lili na posteli a královsky se bavily. Vzaly nějaké jídlo z kuchyně, skřítkové jim ho ochotně dali, a teď si vyprávěly příběhy a drbaly vše, co mohly. Lili byla ráda, že má nejlepší kamarádku. Takovou, které může říct úplně všechno. Před ní se může rozčílit, rozesmutnit, rozplakat… Zkrátka všechno. A ona to nikdy nepoví dál.
"Lili? Já už nemůžu! Já toho Siriuse Blacka prostě miluju!" naříkala právě Eva a zkroušeně se nahrbila.
"On za to nestojí, Evo. Víš, že je sukničkář, on prostě… Není to dobrá partie pro tebe."
"To já všechno vím, ale… Miluju ho. Nemůžu si pomoc a nemůžu se toho zbavit. Je to hrozně těžký, víš?"
Lili nevěděla. Nikdy tohle nezažila. "Zkus na něj zapomenout," poradila jí.
"Já vím, že musím. A co James?"
"Nic, je to arogantní floutek!" rozohnila se Lili.
"A tebe vážně ani trochu nepřitahuje?"
"Ne, Evo! A nechci se o tom už bavit!" ukončila debatu Lili a dala si do pusy plno brambůrků.

Zasmála se sama pro sebe. To byly časy. S Evou dělaly úplně všechno. Smály se i plakaly. Mnohokrát se pomstily někomu, koho neměly rády, nebo tomu, kdo je obtěžoval. Často setřely právě Pottera a Blacka. Teď je všemu konec… Byla to jedna velká lež, kterou Lili nemohla skousnout.
Vzpomněla si, jak Evě řekla, že jí James Potter ani trochu nepřitahuje. Usmála se. Teď ji přitahoval víc než kdy jindy. Milovala ho a chtěla ho. A teď s ním měla i syna. Najednou se v ní probudila touha po ochraně. Ano, musela je oba ochránit před Pánem zla.

Držela se za ruku s Jamesem a kráčeli sněhem po Prasinkách. Po Vánočních prázdninách, před kterými spolu začali chodit, povolil ředitel školy Albus Brumbál jeden z posledních výletů do Prasinek, které studenti sedmého ročníku ještě zažijí. Lili si smutně uvědomila, že tady už není Eva, se kterou si Prasinky vždy tak užívala. Potom si však uvědomila Jamesovu přítomnost a usmála se do šály.
"Jamesi?"
"Lili?"
"Miluju tě," špitla a uličnicky se zasmála. Potom mu vytrhla ruku a rozpustile se pustila do běhu. Zastavila se u hranice Chroptící chýše. Bylo tam plno sněhu, jak tam nikdo nechodil. Plácla sebou na zem a začala dělat andělíčka.
James za ní udýchaně přiběhl a díval se na ní zmateně a zároveň potěšeně.
"Proč si utekla, Lili?"
Zvonivě se zasmála. "Ráda si hraju, Jamie."
"A odkdy, paní Zatrpklá?"
Lili po něm hodina velkou sněhovou kouli. "Od té doby, co spolu chodíme," ujistila ho. "Jsem šťastná, víš to?"
"Vím, Lili. A chceš prozradit tajemství?"
Lili se k němu naklonila, takže teď oba klečeli na zemi ve sněhu. "Povídej," vybídla ho.
"Taky tě miluju."


Nebyla to láska na první pohled, ale byla to láska. Po sedmi letech se opravdu našli. James se změnil. Nebo minimálně ukázal svou pravou tvář. Protože teď jí byl oddaným manželem a partnerem. A ona ho opravdu milovala. A věděla, že on miluje ji. Byl to krásný pocit. Z jejich lásky vznikl jejich syn.
Lili nikdy nevěřila, že něco jako láska může existovat. Ano, viděla kolem sebe spoustu lidí, kteří spolu chodili, ale přišlo jí, že jsou spolu spíš kvůli fyzické stránce, než té citové. Nechápala to a nechtěla být jako oni. Nechtěla mít takový vztah. S Jamesem nakonec začali pomalu. Kamarádi, lepší kamarádi, nejlepší kamarádi… A pak partneři. Žádné chození plné fyzické lásky, jen té fyzické. Ne. Mezi nimi to od začátku jejich vztahu bylo citové.
Uvědomila si, že stejný názor měla vlastně i Jenny. A skončila s láskou úplně stejně, jako Lili. Taky ji našla.

"Já na tohle prostě nejsem, Lili. Nevěřím v obrovskou lásku na život a na smrt. Já vím, ty a James jste dokonalí, ale upřímně? Jak dlouho vám to může vlastně vydržet?"
"Jenny!"
"Myslím to vážně, Lili. Jak dlouho asi? Tři roky, než vás to přestane bavit?"
"Ne, celý život! My na to máme! A věřím, že ty taky brzy potkáš někoho, do koho se bezvýhradně zamiluješ a už to nikdy neodvoláš. A budeš ho milovat navždy!"
"Ne, to se nikdy nestane!"

A stalo se to. Se Siriusem Blackem. Lili mrzelo, že to trvalo tak krátkou dobu. Moc brzy odešla… Moc brzy umřela. Ale zažila ji. Zažila lásku na celý život. I když krátký život. Jenny dokázala něco, co žádná dívka předtím. Změnila Siriuse Blacka a ukázala mu jinou cestu. Cestu k lásce. Přesvědčila sebe i jeho, že existuje. Dokázala to. I když tomu předtím nevěřila.
Lili se cítila opravdu šťastná. Má vše, o čem ani nedoufala, že to bude mít. Život jí přichystal hodně překvapení. Mnohdy nemilých. A taky plno strastí. Ztratila dvě nejlepší kamarádky, zemřeli její milující rodiče a tchán s tchýní. Její sestra ji nenávidí. Ale jsou dva muži v jejím životě, které miluje. James a Harry.

Vítr foukal všude možně a roznášel listí po krajině. Lili a James se zrovna vraceli ze svatby svých přátel a měli výbornou náladu. Sirius se plahočil za nimi. Od té doby, co odešla Jenny, nebyl ze svateb příliš nadšený.
"Pojď si zatančit, Jamesi," škemrala Lili.
"Miláčku, vždyť jsme tančili celé tři hodiny!" oponoval James.
"Prosím?"
"Dobře Lili. Siriusi, můžeš nás vyfotit?"
Lili a James se spolu zatočili a usmívali se do objektivu. Sirius se usmál a udělal fotku, kterou později nechal vyvolat pohyblivě.


Lili sešla po schodech zase dolů a zamířila do obýváku, kde ještě pořád seděl James s Harrym a ukazoval mu kouzla. Pohladila chlapečka po jeho hlavě a ten zatleskal a dal matce pusu. Ta si ho vzala k sobě na klín a mazlila se s ním. James stále vyváděl psí kusy, aby chlapce rozesmál. Ten se už tak řehtal jako kůň a divoce jásal.

Venku v úplné tmě zablesklo na chvíli světlo a na silnici před domem rodiny Potterových se objevil muž v dlouhém plášti. Vypadal odporně a zle se usmál na světlo, které z domu, který viděl jen on sám, vycházelo. Viděl malou spořádanou rodinu, jak sedí na sedačce a dělají si legraci. Tak bezstarostní. Pořádně si prohlédl dítě, které ho mělo zbavit jeho moci. Tenhle, že by mě mohl zastavit? To sotva!


Ozvala se ohlušující rána, jak někdo vyrazil branku, která vedla do malé předzahrádky. Jamesovi spadla hůlka za sedačku. Nechal ji tam, kde je a vrhnul se k oknu. Pak zděšeně ustoupil.
"Lili, to je on! Seber Harryho a utečte, já ho zdržím!"
"Jamesi," zašeptala zděšeně Lili.
"Běž, Lili. Hned!" zakřičel na ni.
Lili se zvedla, čapla Harryho a utíkala ke dveřím vedlejší místnosti. James utíkal na druhou stranu ke vchodovým dveřím.
"Jamesi?" zavolala za ním Lili. Zastavil se a zmučeně se otočil. "Miluju tě," zašeptala.
Polkl. "Já miluju Tebe, Lili. Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo."
Chvíli tak stáli, koukali na sebe a plně si rozuměli. "Běž Lili!" nařídil James, když se vchodové dveře otevřely a odhalily osobu za nimi.
James zůstal stát. Pán zla měl v ruce hůlku, zatímco ta jeho ležela na gauči. Jakou měl oproti němu asi tak šanci? Žádnou…
"Nepustím tě dál," řekl bojovně a stoupnul si před něj.
Lord Voldemort se jen zasmál. "Ani nemáš hůlku. Avada Kedavra!"

Lili za sebou zavřela dveře a zamkla je. Věděla, že to jí k ničemu nebude. Nedokáže ochránit svého syna. Ani manžela. Ach, Jamesi… Lili se zalily oči slzami. Ne, teď musí být silná. Musí se postarat o Harryho.
Dveře se otevřely a ona honem dala svého syna do postýlky. Pak se obrátila na muže v dlouhém plášti, který se na ni chladně usmíval.
"Prosím, Harryho ne… Mě si vezmi, ale Harryho ne, prosím!"
Lord Voldemort se jen chladně zasmál. "Ustup, ty hloupá holko!" přikázal jí. Byl ochotný ji ušetřit, ale dítě si vezme.
"Ne, prosím Vás, Harryho ne, prosím!"
Pán zla zvedl svou hůlku výš a namířil na Lili. "Zabiju i tebe, ty hnusná šmejdko."
"Harryho ne, prosím…"
"Avada kedavra!" z hůlky vyletělo zelené světlo a udeřilo Lili do prsou. Zavřeštěla a poslední, co viděla, byl její syn, který se vystrašeně díval ze své dětské postýlky na muže, který mu zabil oba rodiče.


Lord Voldemort překročil tělo Lili Potterové a zamířil k dětské postýlce, ve které seděl malý kluk. Kluk, který ho měl údajně přemoci. Teď už mě ohrožovat nebudeš, usmál se Pán zla a namířil svou hůlku na čelo malého chlapce. Ten měl v očích slzičky smutku, jak viděl svou matku na zemi bez života. A teď se ustrašeně díval na muže, který ho chtěl zabít. A taky to právě teď dělal.
"A už mě nikdo nezastaví," promluvil Pán zla a stisknul pevněji hůlku. "Avada kedavra!"
Pramen zeleného světla se dotkl čela malého chlapce a odrazil se od něj. Pán zla zděšeně pozoroval, jak narazil do jeho hrudi a na čele chlapce zanechal pouhou řeznou ránu ve tvaru blesku. Zalapal po dechu a ihned pocítil změnu. Jako kdyby se začal sypat.
"Ne. Ne!" zaječel. Cítil, jak se jeho tělo rozpadá. Za chvilku už po něm nezbylo vůbec nic. Dům se začal hroutit a malý Harry se hlasitě rozplakal. Z trosek domu vyletěla zraněná duše rozpadlá na několik kousků, zkažená svým životem, a zmizela neznámo kam.
Harry Potter řval čím dál hlasitěji. Kouzlo, které chránilo jejich dům, dávno pominulo, a mudlové se zmateně začali shlukovat kolem. Dorazila i čarodějka a spisovatelka Batylda Bagshotová, která musela kouzelnickému světu říct tu smutnou zprávu. Lili a James Potterovi jsou po smrti a jejich jediný syn Harry Potter porazil Pána zla.

Každý z nás v něco doufá. Lili a James doufali v lásku, v rodinu. A to se jim splnilo. Protože přesně to je nakonec důležité. Být šťastný. A myslím, že každý doufá, že bude šťastný, než nakonec zemře. A oni šťastní byli.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čtete povídku ITWWBHBWD?

Ano
Ne

Komentáře

1 A. A. | 24. prosince 2013 v 10:14 | Reagovat

Tak jo.
Když jsem tohle četla, byla jsem v obýváku, z rádia znělo "Someone like you" (a ty víš, že k téhle skladbě mám spoustu vzpomínek)a přemýšlela jsem tak nějak o všem. Možná, že to bylo to skladbou,možná spojením Adele a Tvou dokonalou povídkou, ale na konci jsem se rozbrečela. Ano, máš pravdu, že to byla jedna z nejlepších částí povídky, ale upřímně - pro mě byla tou nejlepší..Cítila jsem všechno, co jsi napsala. Myslím, že JKR má konkurenci..
Když ona ho tolik milovala. Taky chci zažít tu "chemii", která byla mezi Jamesem a Lili.

Šťastné a veselé!

2 K K | 25. prosince 2013 v 10:40 | Reagovat

Tak smutná a zárověň krásná kapitola! Skvěle napsaná a podaná, jako ty předchozí - nevím proč, ale přijde mi, že o něco víc. Mrzí mě, že je poslední, ale je úžasná!
Tobě také krásné, pohodové Vánoce a do nového roku hodně štěstí, zdraví, lásky, úspěchů a ať je ve všech ohledech lepší než rok 2013! <3 :)

3 Rogue Rogue | Web | 25. prosince 2013 v 15:20 | Reagovat

P-á-n-i. Musím říct, že když jsem dočítala měla jsem až husí kůži. Byla to velmi silná kapitola, svým způsobem pojatá netradičně, čekala jsem ještě nějaký vstup Siriuse, který najde ten zhroucený dům, Hagrida s Harrym, možná Snapea- ale takhle to bylo lepší. Z pohledu Lily, z jejích vzpomínek z toho jak byla šťastná a jak naplno prožila svůj život s Jamesem. I když až příliš krátký :-(
Děkuju za věnování - a tleskám!

4 Lisa Lisa | Web | 26. prosince 2013 v 18:02 | Reagovat

Tak aby som začala od začiatku. Tá pesníčka to zabila! Mala som husiu kožu, ale neplakala som.- vedela som, čo sa stane a tak sa t aj stalo. Bola to kapitola hodná veľkej úcty. Proste klobúk dolu. Chvíľu som sa usmievala nad spomienkami, ale boli aj chvíle, kde mi zamrzol úsmev a vystrašene hľadela na monitore a nútiac sa to dočítať. Ale áno. Lili urobila to, čo by urobila každá milujúca matka. Ochrániť svoje dieťa je prioritou pre každého. Posledný a kratučký odsek bol najlepší, aspoň podľa mňa.

Každý z nás v něco doufá. Lili a James doufali v lásku, v rodinu. A to se jim splnilo. Protože přesně to je nakonec důležité. Být šťastný. A myslím, že každý doufá, že bude šťastný, než nakonec zemře. A oni šťastní byli.

Väčšiu pravdu si ani nemohla napísať. Ja by som tak nevedela, na tom príliš arogantná, , namyslená a hlavne bezcharakterná. Neviem vyjadriť pocity, tak ako si to vyjadrila ty...

Veľmi sa teším na ďalšiu poviedku :D A prosím, daj si sem smajlíkov, aby som ti ich sem mohla dávať :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama