28. Nejlepší kamarád

6. prosince 2013 v 18:09 | Anytt* |  I think we will be happy before we die
Jedna z posledních kapitol je opět tu a musím přiznat, že k ní mám snad největší vztah ze všech kapitol. Psala jsem jí v době, kdy to mezi mnou a mým nejlepším kámošem nebylo zrovna v pohodě - hádali jsme se, nemluvili jsme spolu a já z toho byla dost zoufalá. Nicméně už je vše v pořádku :)
Přeji vám hezké čtení a předem děkuji za komentáře, vždy moc potěší! :) A co se písničky týče - myslím, že se k této kapitole hodí perfektně. A navíc je nádherná :)


Zavřel oči a ruku, ve které svíral dopis, pevně stiskl. Pergamen se lehce zmuchlal, ale stále držel vzezření, že je neporušený. Bylo na něm úhledné písmo, tak dobře známé a teplé. Dal by bůhví co, kdyby to písmo viděl před několika lety, teď však zuřil a zároveň naříkal, protože se v něm začaly znovu budit vzpomínky.
Neklidně se znovu zahleděl na pergamen a po desáté si přečetl, co je na něm napsané.


Milý Severusi,
Nedáš o sobě vědět a já si dělám starosti, co s tebou je. Na konci školy si říkal, že se vydáváš na cesty, a zatím ses vůbec neozval. Pravda, já jsem také moc často nepsala a stydím se za to, ale myslela jsem, že se na mě zlobíš kvůli mojí a Jamesově svatbě. Věřím ale, že tě už zášť na mého manžela přešla a my bychom mohli být opět přátelé. Ráda bych tě viděla a ukázala ti svého syna Harryho. Je to skvělý chlapeček, akorát zlobí. Určitě by sis ho oblíbil.
Severusi, co se to s námi stalo?! Tak moc jsme se měli rádi, tak moc jsme spolu kamarádili. Proč se to najednou všechno rozpadlo, co nás rozdělilo? Vždy jsem věřila, že spolu budeme přátelé navždy a zatím ses ztratil neznámo kam. Moc mi chybíš a přála bych si, aby bylo vše jako dřív.
Ozvi se prosím tě. Moc tě prosím.
Tvoje Lili.

Zkřivil obličej vzteky a dopis roztrhl. Nenáviděl ho. Nenáviděl Jamese Pottera. A nenáviděl i ji, Lili Potterovou. Tak ona nechápe, co se mohlo stát? Nechápe, co je rozdělilo? Ona sama! Kdyby si nezačala s tím Potterem, mohlo být všechno jinak. Mohli teď být spolu, služebníci Pána zla, a mohli mít neomezenou moc.
Ne, nebude tak hloupý. Neodepíše jí. Možná si bude myslet, že je, stejně jako byla Eva, Smrtijed, ale na tom mu už vůbec nezáleželo.
Do místnosti vtrhl Alex Diens a se zoufalým obličejem se obrátil na Severuse.
"Zabije nás! Prosím tě, pomoz mi! Už vytrestal moji matku, za to, že se chtěla nechat rozvést. Málem jí zabil! Neodpouští! Zabije nás, prosím tě pomoc mi, Snape!"
Severus toho začínal mít pomalu dost. Nespočetněkrát už slyšel od Alexe, jak je Pán zla mučí a pomalu zabíjí. Už dávno pominuly časy, kdy k němu měl respekt. Teď to bylo jen ukňučené mrňavé štěně, zatímco on byl Pán. Několikrát denně k němu Alex přiběhl a žadonil, aby mu pomohl. Snape se na to vždy díval se znechucením a odporem.
Teď se v něm nahromadil vztek za Alexovu neschopnost a Liliinu drzost. Potřeboval se uklidnit, ale teď to v něm jen vřelo. Měl ideální příležitost se Alexe jednou provždy zbavit. Mohl ho klidně otrávit, ostatně měl ve své zásobě dost jedovatých lektvarů, některé i hodně bolestivé. Sám Pán zla si o ně často říkal. Rozhodl se však, že ho neotráví. Na malý okamžik mu Alexe Diense bylo líto. Pomalu z hábitu vytáhl hůlku a namířil ji na Alexe.
"Severusi, co to děláš?" vyhrkl zděšeně Diens a o krok ucouvl.
"Pomáhám ti," ujistil ho Snape. "Avada Kedavra!"
Pomalu ale jistě sledoval, jak Diensovo tělo padá na zem. Znechuceně ho překročil a posadil se do křesla, vedle kterého měl malý stoleček a na něm sklenici s medovinou. Slastně upil, a ačkoli to nechtěl, zamyslel se znovu nad Lili. A ke svému překvapení a zděšení začal i vzpomínat.

Seděli spolu na školních pozemcích a dívali se na mraky. Lili stále ještě nadšeně sledovala vše, kolem ní. Ani po prvním půlroce v prvním ročníku v Bradavicích si ještě nezvykla na vše kouzelné. A teď jí uchvacovalo naprosto všechno. Dokonce i mraky.
"Támhle ten vypadá jak koště!"
"Spíš jako potlouk."
"Je to koště!" rozčilovala se Lili, ale smála se a byla šťastná.
"Je hezké, když se směješ," usmál se Severus a upřeně se na ní zadíval.
"Ale no tak, Severusi, nedívej se na mě tak. Víš co? Máš babu, chyť mě!"
Lili se rozběhla po školních pozemcích a rudé vlasy vály za ní.

Snažil se na ni nemyslet. Nemohl na ni myslet! Už ji dávno vypustil z hlavy! Tak proč se mu ty vzpomínky pořád vrací? Proč touží, aby ji objal a dotýkal se jí? Proč žárlí na toho usmrkance Pottera? O co mu sakra jde?!

Lili se právě Snapeovi svěřovala a vyprávěla mu, jak se o prázdninách hrozně pohádala se sestrou Petunií. Severus na ní zamyšleně hleděl a začal si všímat mnoha rysů v její tváři. Měla krásné zelené zářivé oči, které se na ostatní stále usmívaly. Byly chápavé, emocionální, empatické. To všechno byly její oči. Navíc dokonale krásné.
Její úsměv byl nepopsatelný. Když jím ho obdařila, celý se zevnitř rozzářil. Byl teplý, hřejivý a přívětivý. Dával všem najevo, že tato dívka umí být a je šťastná.
Když tak vyprávěla o svých prázdninách a o své sestře, objevila se jí na čele nepatrná vráska. Severus vztáhnul prst a lehce se jí dotkl.
"Co to děláš?" usmála se na něj Lili a lehce jeho ruku odstrčila. "Měla jsem něco na čele?"
"Máš tam malou vrásku, když se zlobíš."
"Aha," pronesla Lili chápavě a sama si šáhla na čelo. Byla tak roztomilá. Během čtyř let vyrostla a byla dokonale krásná a přitažlivá. Severus Snape si to uvědomoval jasněji než kdy dřív. Jasněji než kdy dřív cítil její přitažlivost.
"Už tam nic nemáš," ujistil jí.
Hrozně s ní sympatizoval. To, jak se rozčílila, když jí oslovil Potter. To, jak se tvářila utrápeně, když vyprávěla o své sestře. Chvíle, kdy ho dokázala povzbudit a chtěla mu dokázat, že někam patří. Za to jí obdivoval. Za to jí měl rád.
"Severusi, chtěla bych ti něco říct," začala po chvilce Lili. Severus se lehce napřímil a čekal, co přijde. Doufal. Hrozně moc doufal. "Chtěla bych ti říct, že jsi skvělý přítel. Můj nejlepší kamarád."
Snape svěsil rameny a trošku zklamaně se usmál.
"Vypadá zklamaně," zesmutněla Lili.
"Ne, Lili. Vůbec ne. Hrozně si toho vážím. Ty jsi taky moje nejlepší přítelkyně. Nevím, co mě to popadlo, že jsem se tak zachoval, promiň. Přátelé?" usmál se na ní.
"Nejlepší," ujistila ho.

Zavrtěl hlavou a nevěřícně si uvědomil, na co právě myslel. Nejlepší přátelé? Ne, to už není pravda. On už není její nejlepší kamarád, vyměnila ho za jiné. Vyměnila ho za Pottera! On ji měl rád a ona ho zradila, opustila. Nebo to nebyla ona? Kdyby jí tenkrát řekl, co k ní cítí, tak by… Ale co k ní vlastně cítil?

Stál před zrcadlem ve své ložnici a díval se střídavě na svůj odraz a na fotku připevněnou na rohu zrcadla. Smála se na něj rudovlasá dívka a v pestrobarevném listí tančila. Sem tam se zvonivě zasmála a ukázala bílé zuby. Usmál se, když jí viděl. Vypadala tak krásně a volně. Přál si jí říct, co k ní cítí. Přál si to udělat! Sundal fotku ze zrcadla a upřeně se zadíval do Liliiných očí.
"Miluju tě, Lili," zašeptal. Lili na něj chvíli zmateně koukala a potom se znova zvonivě rozesmála a začala tancovat. "Kéž bys to takhle vzala i ve skutečnosti."

Obraz se okamžitě rozplynul a nahradil ho jiný.

"Lili, musím ti něco říct," obrátil se k rudovlásce, když v Prasinkách seděli u stolu U tří košťat a pili Máslový ležák.
"Já tobě taky. Začni," vybídla ho.
"Lili, já tě…"
"Počkej, já ti to musím říct první!" zasmála se Lili. "David Lucas mě pozval na rande!"
"Cože?" zeptal se zmateně, jak ho Lili přerušila.
"Já vím, taky jsem tomu nemohla uvěřit! Pořád Potter a teďka najednou Lucas a… Já prostě nevím, co mám dělat, tak jsem se tě jako nejlepšího přítele chtěla zeptat."
Severus zůstal strnule sedět a potom se zhluboka napil Ležáku. "Běž s ním."

Do očí se mu hnaly slzy. Myslel, doufal, že už na ní zapomněl a přitom k ní cítil to samé, co před několika lety.
"Já ji pořád miluju," zašeptal zoufale a potlačil další příval slz.
Ne, Smrtijedi nebrečí. A už vůbec ne, kvůli Mudlovské šmejdce! Musí na ni zapomenout, musí. Už nechce být odkázán na lásku, kterou k ní cítí. Už ji nechce milovat. Nesmí.

Stál u Pána zla a naslouchal jeho příkazům. Stále se nemohl zbavit vzpomínek na Lili a doufal, že práce pro jeho Mistra mu pomůže nějak zapomenout. Jakkoli. Ostatní Smrtijedi už svou práci dostali a on trpělivě čekal na tu svou.
Smrt Alexe Diense se už roznesla. Jeho matka teď tesklivě štkala a čím dál víc se odtahovala od svého manžela, který byl najednou nějak podivně krotký a měl podezřele lesklé oči. S ostatními Smrtijedy to nic neudělalo, Alex se nijak zvlášť neprojevoval.
Konečně Pán zla promluvil k Snapeovi. "Teď ty Severusi. Pro tebe mám obzvlášť zvláštní úkol a je také životně důležitý. Jak všichni víte, Albus Brumbál stojí momentálně v čele Fénixova řádu. A my se dlouhodobě snažíme ho zrušit. Když zničíme Brumbála, rozpadne se i jeho slavný Řád. Od tebe Severusi potřebuji, abys ho špehoval a dával mi hlášení, co dělá, s kým se stýká a co komu říká. Je to velmi důležité, Snape. Nezklam mě."
"Spolehněte se, Mistře," ujistil svého Pána Snape, vytřásl z mysli vzpomínky na Lili a šel splnit svůj úkol.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rogue Rogue | Web | 8. prosince 2013 v 20:03 | Reagovat

:-( Je to smutné, co všechno se může stát, kam lidi dovede jakási uraženost, touha po pomstě, truc - to už ostatně dokázala Eva v této povídce.
A Severus... Možná otočil směr, ale nebylo už příliš pozdě?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama