19. Omyl

6. října 2013 v 10:11 | Anytt* |  I think we will be happy before we die
Moc děkuju za komentáře k předchozím kapitolám, velmi mě potěšily! :) Jen tak dál :D
Další kapitolu věnuji mojí kámošce Ále na zlepšení nálady - je skvělé, když si společně stěžujeme na školu a máme úplně stejné pocity :D Doufám, že se ti kapitola bude líbit a potěší tě ;)
Přeji všem hezké čtení!

Hleděla na něco se směsicí hrůzy a strachu. Věděl to o ní. Věděl o ní vše. Nebála se jeho, měla strach z toho, že ji minulost konečně dožene.
"Nemáš něco k pití?" překvapila ho. Čekal, že se začne bránit, ale ona jen svěsila ramena a vyrovnaně si s ním chtěla promluvit. Ta Jenny Fellerová, ta, kterou znal, se vzdala.
Pozval ji dál. "Co třeba Ohnivou whiskey?" nabídl jí. Přikývla.
Když se vrátil, seděla na zemi v obýváku i přes to, že tam stál stůl a kolem něho čtyři židle. Zhroucená u zdi si položila prsty na spánky a pomalu je masírovala. Sednul si vedle ní a podal jí malou sklenku. Přiťukli si a Jenny svou vyprázdnila během jednoho loku.

"Když jsem byla malá, zabili mi Smrtijedi matku. Byla to skvělá čarodějka, silná žena a bystrozorka. Měla znalosti, které se velmi cenily, a Pán zla toho chtěl využít. Samozřejmě jeho služby odmítla. Zaplatila za to. Můj táta byl mudla. Milovala jsem ho, byl to skvělý člověk, ale bál se. Nastoupila jsem do druhého ročníku v Bradavicích, zamávala mu u vlaku a to bylo naposledy, co jsem ho viděla. Zmizel a nechal svou dceru samotnou. Přísahala jsem, že se Smrtijedům pomstím. Jakmile mi bylo sedmnáct, začala jsem se učit na bystrozorku. Podle mých profesorů jsem byla skvělá, nadaná. Jenže mně to nestačilo. Začala jsem po stoupencích Pána zla pátrat. Měla jsem jejich stopu, ale zmýlila jsem se. V jedné anglické uličce jsem narazila na postavy v tmavých kápích, které se chovaly divně. Nechtěla jsem použít vražedné kouzlo a tak jsem pomocí hůlky umístila nože do jejich srdcí. Když jsem k nim přišla, zjistila jsem, co jsem to provedla. Zabila jsem asi pět zhruba třicetiletých mudlů, kteří v té temné uličce měli svůj naprosto neškodný sabat. Byli to lidé, ne čarodějové a už vůbec ne Smrtijedi. Byl to omyl. Chtěla jsem se jít okamžitě udat i za cenu, že strávím zbytek svého života v Azkabanu s mozkomory. Nechtěla jsem s tím žít. Narazila jsem však cestou na muže, který celý můj dosavadní život změnil. Albus Brumbál mě vyslechl a dal mi novou šanci. Ihned jsem vstoupila do Fénixova řádu. Stala se ze mě bystrozorka a chladná, studená a drsná čarodějka, která se chtěla pomstít za svoji matku a přitom odčinit vinu, která mě dosud každou noc dohání."
Sirius ji poslouchal a nedokázal si celou tu situaci představit. Jenny zabila pět lidí, protože ji hnala pomsta. Eva byla schopná zabít svého bývalého spolužáka, aby se mu pomstila. Jsou takové opravdu všechny ženy? Dokážou zabít, aby se pomstily?
"Poslední dobou se mi to ale už moc nedaří."
Zarazil se a pohlédl na ni. "Co tím myslíš?"
"Chovám se lidštěji," vysvětlila. "Nikdy bych to nečekala, ale začínám být jiná. Ta zeď, kterou jsem si za ta léta viny vybudovala, slábne."
"Lili?"
Usmála se. "Možná, že za to může Lili, ano. My dvě jsme každá úplně jiná. Mně se lidé spíš straní, kdežto Lili je přitahuje. Ano, Lili je opravdu kouzelná. Samu mě vyděsilo, jak rychle si mě získala. Jak rychle jsem ji začala považovat za přítelkyni. Ale není to jenom o Lili. Jde taky o tebe. Dřív bych se s někým, kdo je jako ty, vůbec nezahazovala. To, co jsem ti včera řekla při zkoušce šatů, bych dříve nikomu neřekla. Nestálo by mi to za to. Štve mě to, Siriusi. Měním se," svěsila hlavu a zadívala se na prázdnou skleničku. Cítila to v sobě. Cítila, že je jiná než ta, kterou byla před tím, než Lili a Pobertové vstoupili do Řádu.
"Možná by se ti ulevilo, kdybys o tom svém malém tajemství mluvila i s ostatními."
"Ne, to ne. Ví o tom jen Brumbál. A teď už i ty. Mimochodem, jak si se to dozvěděl?"
Sirius polkl. "Nemůžu ti to říct."
"No tak, Blacu. Já ti řekla svůj příběh, tak mi ho řekni taky. Řekli ti to tam, kde jsi byl, když jsme tě hledali viď? Řekni mi o tom. U té družičky jsi nebyl, Blacku. Ověřila jsem si to."
"Nemůžu ti to říct. Složil jsem Neporušitelný slib."
Jenny zamrazilo. Jestliže složil Neporušitelný slib, musí toho vědět opravdu hodně a někdo nechce, aby to prozradil dál. Natáhla k němu ruku a vzala jeho do své. Sirius se na ní podíval, jestli to takhle opravdu chce. Očividně se za poslední půl hodinu sblížili.
"Můžeme být přátelé, Blacku. Ale nezkoušej na mě to, co jsi chtěl. Moje slovo, že mě nikdy nebudeš dostatečně znát, stále platí. Nezkazíš-li to, budeme přátelé," usmála se na něj a Siriuse ten úsměv zahřál daleko víc, než kdyby mu řekla, že se s ním vyspí. Stiskl jí ruku a přikývl.

Přistoupil zezadu k ní, objal ji a začal ji líbat na krku. Otočila se k němu a přisála mu své rty na jeho. V rychlosti vášně ze sebe začínali strhávat oblečení. Prožívali to, užívali si to. Za chvíli se dotýkali svými nahými těly a vzájemně se prozkoumávali jako pokaždé, když si našli chvilku a sblížili se spolu. Položil ji na stůl, nalehl na ní a za chvíli už se jejich těla rychle třela.

Eva naposledy vydechla a cítila, jak se její sexuální partner odtáhl. Rozmrzele se začala oblékat a nevšímala si ho. Sedla si na židli ke stolku, kde ještě před chvílí na zádech ležela, a uraženě hleděla před sebe. Znal její rozmary. Přicházely vždy, když se od ní po sexu odtáhl. Pronásledovala ji vzpomínka na její poprvé s oním Blackem. Přistoupil k ní a začal jí masírovat záda, aby se uvolnila. Ihned pocítila úlevu.
"Pán zla není spokojený," konstatovala.
"To napravíš."
"Musím, už kvůli sobě," slyšel v jejím hlase zlost a nevraživost. Toužila po pomstě. To ho rozpalovalo. "Kroť se, Roberte. Pořád ještě máš ženu a dítě."
"Alex je dospělý a Margaret mě už ani v nejmenším nezajímá," sliboval jí.
"Ale mě ano, Roberte Diensi! Pochop to. Pro můj plán je nesmírně důležité, abys stále vystupoval jako slušný a především věrný manžel a otec. Kdyby to tak nebylo, mohl by si tím všechno zkazit. Dělej stále, jako že se neznáme."
"Pánovi zla nic neunikne, Evo. Před ním nic hrát nemusím a…," přerušila ho téměř okamžitě.
"Nejsi tak dobrý a úspěšný Smrtijed, aby si s Pánem zla probíral u Ohnivé whiskey svoje rodinné starosti, Roberte. Nezajímáš ho, má jiné věci na práci. Ale před ostatními si musíš dávat pozor, jestli oba chceme získat to, co chceme."
"Pokud jde o mě, vím, co chci, Evo, a jsi to ty! Po čem ale toužíš ty kromě pomsty?"
"To vědět nepotřebuješ, Roberte. Drž se své pozice a do mých věcí hlavu nestrkej! Až dostanu, co chci, přijde řada i na tebe," usmála se na něj a políbila ho. "To ti slibuju."

Lili se přivinula k Jamesovi a položila mu hlavu na jeho hrudník. Slyšela tlukot jeho srdce, a aniž si toho byla vědoma, počítala údery. Jeden, druhý, třetí… Přemýšlela. Přemýšlela o Siriusovi. Nedokázala ho nijak pochopit a byla z toho smutná.
"Myslíš, že Sirius říkal pravdu?"
James se smutně podíval na Lili a zavrtěl hlavou. "Myslím, že mi poprvé za celý svůj život zalhal," přiznal se smutkem.
"Já to nechápu! Někam zmizel, najednou z ničeho nic. A potom se zase objevil a vypadal tak… Tak…"
"Špatně?" pomohl jí James.
"Přesně tak. Nemyslím si, že byl s nějakou dívkou a trápí mě to. Muselo se mu něco stát, ale nechce nebo nemůže nám to říct."
"Souhlasím."
Lili na chvíli přestala mluvit a přehrávala si to celé dokolečka v hlavě. "Myslíš, že bychom se ho na to měli zeptat?"
"Myslím, že ne. Až bude čas, řekne nám to. Možná za pár týdnů, měsíců a nebo za pár roků. Ale říct nám to musí sám."
Máš pravdu, pomyslela si Lili a přitiskla se k Jamesovi blíž.

Jenny se zastavila přede dveřmi a vzala si do ruky kabát. Otočila se zpátky k Siriusovi a s vážnou tváří se na něho zadívala.
"Siriusi, prosím tě neříkej to nikomu. Je to pro mě hodně citlivé téma a nemyslím si, že by se lidé tvářili zrovna přívětivě, kdyby zjistili, že v boji proti zlu je na straně dobra vlastně vražedkyně."
"Ty nejsi vražedkyně, Jenny," namítl Sirius rychle a uchopil ji za ruku.
Vytrhla mu rychle ruku a pak se omluvně zadívala. Bude si muset dát pozor, pár věcí se změnilo. "Ale jsem, Siriusi. Člověk si to nerad přizná, když se to stane, ale je to tak. Zabila jsem stejně jako Smrtijedi. Nejsem o nic lepší než oni."
"Sakra nech toho!" rozběsnil se Sirius a zatřásl blondýnce rameny. "Ty nejsi jako Smrtijedi! Ty nezabíjíš proto, že se ti to líbí! Stalo se to, ano. Ale proto ještě nejsi vrah!"
"Mýlíš se, Siriusi. Já je chtěla zabít. Jen čirou náhodou, nešťastnou náhodou, jsem zabila ty nepravé!"
Sirius se zatvářil prosebně. "Jenny, prosím tě. Neobviňuj se."
"Slib mi to, Siriusi. Slib mi, že to nikomu neřekneš!"
Zadíval se na ni s vážnou tváří a vycítil zoufalství z jejího hlasu. To bylo už podruhé během pár dní, kdy musel složit slib. Naštěstí byl tento jiný než ten předchozí. "Slibuju."

Peter rozhodným krokem zamířil k Remusovi a dopředu si nacvičoval, co řekne. Musí mu všechno sdělit. Prostě musí! Už nemá co ztratit, už přišel o všechno. Řekne mu to. Řekne mu, že je Smrtijed, ale že jím být nechce. Remus Lupin mu pomůže, prostě musí!
"Remusi," zamířil k Náměsíčníkovi, "Musím ti něco říct!"
"Co se děje, Petere?"
"Musím ti něco říct!" opakoval.
"Co to je, Petere? Něco důležitého?"
"Ano! Já…," zarazil se a zamyslel se. Najednou se nebojácnost vzdálila a nic po sobě nezanechala. Stál tu zase ten malý ustrašený kluk, který se bál. Sobecky se bál. Bál se o sebe. Přece jenom ještě něco ztratit může. Svůj život.
"Tak povídej, Petere!"
"To já jsem snědl ty vafle," přiznal Petere a zatvářil se provinile. Nelhal a navíc věděl, že to Remusovi nebude připadat divné. To, co on považoval za důležité, považovali oni za hloupost. Jednou v životě něco důležitého opravdu měl, ale nemohl to nikomu říct. Ztracený život. Ale byl to pořád život.
Remus se zasmál a poplácal chlapce po zádech. "To je v pořádku, Petere!"

Jenny si navlékla tlusté ponožky na nohy a posadila se do křesla s hrnkem čaje. Nechápala se. Ještě před pár týdny by si o Siriuse neopřela ani koště a teď během několika hodin, kdy si spolu povídali, se stali téměř důvěrnými přáteli. Dokonce většími, než byla s Lili. Sama pro sebe se usmála. Byla dokonce ráda. Měla někoho, kdo o ní všechno věděl. Možná, že problém byl ten, že to byl právě Sirius Black. Mohlo by se mi to vymstít, zauvažovala, ale rychle tu myšlenku setřásla z hlavy. Ne, tohle si nesmí připouštět, pokud ten vztah nechce záhy ukončit. A to v plánu neměla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 A. A. | 6. října 2013 v 12:44 | Reagovat

jejda, děkuju :) není nad to si udělat přestávku od přepisování dějepisu, v kterým jsem naprosto ztracená,a přečíst si tvou úžasnou povídku :)můžeš si o mně myslet, že jsem úchylná, ale líbilo se mi, jak si popsala tu jednu pasáž..ehm,ty víš kterou :D

2 K K | 6. října 2013 v 21:24 | Reagovat

Už mě nebaví, že se musím pořád opakovat, ale ta povídka je fakt skvělá :D Tou pasáží s Peterovým přiznáním jsi mě fakt dostala :) Bezva!! :)

3 Rogue Rogue | Web | 8. října 2013 v 21:31 | Reagovat

Tak Jenny se nám konečně vyjevila, to byl opravdu zajímavý příběh! A Eva - jsem zvědavá jestli brzy nedojde k její konfrontaci s Lili, to by mohlo být zajímavé. A Petr... :( No, škoda mluvit.
Supr kapitola, zamotává se do velmi zajímavých smyček, jedno tajemství poodhalíš a přineseš další. Líbí se mi to ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama