Slzavou cestou

6. září 2013 v 15:19 | Anytt* |  Další povídky
Mám tady jeden songfic, který pro mě hodně znamená. Písnička i příběh mi hodně připomínají tábor, kterého jsem pořád ještě plná. Dost pro mě tato povídka znamená a jsem s ní celkem spokojená, protože jsem si tohle sama prožila. Většina této povídky je podle skutečného příběhu a já bych jí chtěla jako obvykle někomu věnovat. Chtěla bych ji věnovat dvoum lidem, konkrétně klukům, o kterých je i tato povídka. Ačkoli vím, že si ji nikdy, NIKDY v životě nepřečtou, je to určené pro ně. Jednomu děkuju za zkušenost, ačkoli nepříjemnou, druhému za to, že mi pomohl, aniž by to tušil.
Víc k tomu asi neřeknu, možná jen to, že bych vám přála, abyste taky našli takovou cestu. A ještě něco... Bez bolesti by člověk nepoznal radost... Užijte si povídku i písničku - je opravdu nádherná :)
P.S. Nezapomeňte si přečíst 15. a 16. kapitolu povídky ITWWBHBWD :)

Jednokapitolová povídka a songfic

Slzavou cestou

Název: Slzavou cestou
Postavy: Dívka a dva chlapci (jména neurčitá)
Doba: Prázdninové léto
Píseň: Cesta
Zpívá: Kryštof a Tomáš Klus
Děj: Je hodně těžký, když někoho milujete a on si vás vůbec nevšímá ani o vás nestojí? Je hodně těžké vidět, jak má rád jinou a na vás si ani nevzpomene? Díky němu však můžete přijít i na něco jiného, co jste dosud neviděli, stačí jít jen správnou cestou…



Připadala jsem si, jako bych měla puknout. Už se mi to občas stávalo, většinou to byly návaly hněvu, když něco nešlo podle plánu, nebo když byl někdo lepší než já. Teď to však bylo žalem. Chtělo se mi vykřičet, jak moc nenávidím tenhle svět. Jak moc je nespravedlivý. Jak moc bych chtěla dostat svůj podíl na tom krásném, co obklopuje všechny ostatní a mně se to velmi dobře vyhýbá. Jenže jsem to nedokázala. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo fňukání a sebelítost. Štvalo mě to. Hrozně moc. Ale nemohla jsem nic dělat.

Tou cestou,
Tím směrem prý bych se dávno
Měl dát; když sněží, jde to stěží, ale sněhy pak tají
Kus něhy ti za nehty slíbí a dají

Víc síly
Se prát.
Na dně víc dávat
Než brát.
A i když se vleče a je schůdná jen v kleče
Donutí přestat se zbytečně ptát

Když se nad tím zamyslím… Ne, nechce se mi nad tím přemýšlet. Už nemůžu. Jediné, na co myslím, je to, že tancuje s jinou. Že je s jinou. Dotýká se jiné. Myslím na to, že si nevybral mě, ale kamarádku. A ptám se sama sebe: Proč? Co jsem udělala špatně? Jsem špatná? Možná…
Zpod víček mi ukápne první slza a stéká mi po tváři. Instinktivně popotáhnu a zavřu bolestně oči, ze kterých teď proudí doslovné kaluže slz. Ležím tu, poslouchám diskotéku, která se odehrává jen pár metrů od chatky, ve které jsem, a říkám si, že by stačilo jen pár kroků a byla bych tam. Možná by pak tancoval se mnou a ne s ní.

Jestli se blížím k cíli,
Kolik zbývá víry,
Kam zvou,
Svodidla co po tmě mi lžou? Zda couvám zpátky,
A plýtvám řádky, co řvou,
Že už mi doma neotevřou.

Neudělám to. Vím, že neudělám. Zaprvé nejsem ve stavu, kdy bych se chtěla ukazovat mezi lidmi, a zadruhé vím, že nemůžu. Stejně by si mě ani nevšiml. Dva týdny uběhly a já jsem pořád tam, kde jsem. Vlastně ne, jsem na tom hůř. Zamilovala jsem se a zase mi to nevyšlo. Ano, zase. Už to ani není k vzteku, spíš k pláči. Přesně tak. Řvu jako želva a přemýšlím, co má kamarádka a já ne? Nikdy jsem si nemyslela, že tohle potká zrovna mě… Srovnávání s kamarádkou ohledně kluka, který se navíc líbí nám oběma. A ona jasně boduje.

Nebo jít s proudem,
Na lusknutí prstů se začít hned smát,
Mít svůj chodník slávy a před sebou davy
A přes zkroucená záda být součástí stáda

Ale zpívat
A hrát,
Kotníky líbat
A stát,
Na křídlech všech slavíků
a vlastně už ze zvyku
přestat se zbytečně ptát

Je to k smíchu. Člověk je jenom zlomkem v tomhle velkém světě. Zbytečně maličkým zlomkem. Každá minuta, kterou tu teď promarním, se už nedá vrátit. Jeden by si myslel, že snad trpím schválně, ale ono to jinak nejde. Někdy prostě člověk trpět musí, aby šel dál. Musí prořvat několik nocí, aby pak mohl každé ráno vstát a hrdě říct: "Jsem v pořádku!" Člověk si musí občas dupnout a zvolit si cestu. A já se tu utápím na cestě smutkem a doprovází mě potok mých slz, které mi ukazují, kudy se mám vydat.

Jestli se blížím k cíli,
Kolik zbývá víry,
Kam zvou,
Svodidla co po tmě mi lžou? Zda couvám zpátky,
A plýtvám řádky, co řvou,
Že už mi doma neotevřou.

Otevřou se dveře a na můj ubrečený pohled se dívá stejně starý kluk jako ten, na kterého myslím. Ženský instinkt začne pracovat; Super, vypadám hrozně. Co mi je ale do toho? Co mi je vůbec do něj? Mně je zle, tak proč sem leze?!
Zarazí se, když mě uvidí. "Jsi v pořádku?" zeptá se a zamračí se, když si mě prohlíží.
Začnu si otírat uslzené oči a tváře hřbetem ruky a vím, že si všude rozmazávám řasenku. Kluk přistoupí ke mně a podá mi kapesník. Poznám v něm druhého praktikanta, zatímco první tancuje několik metrů ode mě s holkou, se kterou zde společně bydlím.
"Jsem," šeptnu, ale po tváři se mi skoulí další slzy. Vděčně přijmu kapesník a odvrátím se, abych se mohla vysmrkat. Ani si nevšimnu, že se mezitím posadil na postel a sleduje mě.
"Copak? Kluci zlobí?"
"To bys snad měl nejlíp vědět ty sám! Jsi jedním z nich!"
"Děláš, jako bych za tohle," ukáže na mě, "mohl já."
"Pavel, Tomáš nebo Patrik, není to jedno?" vyjmenuju všechna jména našich praktikantů a rozhořčeně se zadívám na druhého jmenovaného. Ten první za vše může.
Usměje se. "Písnička skončila, Pavel už s ní netancuje."
Zarazím se. Nejde ani tak o to, že už s mou kamarádkou netancuje, ale jak mohl Tomáš asi tak vědět, o kom je řeč?
"Jdi spát, zítra ti bude líp," doporučí mi a zvedá se.
"Jak to můžeš vědět?"
Zarazí se u dveří, usměje se na mě a odejde.

Jestli se blížím k cíli,
Kolik zbývá víry,
Kam zvou,
Svodidla co po tmě mi lžou? Zda couvám zpátky,
A plýtvám řádky, co řvou,
Že už mi doma neotevřou.

Ráno je mi neskonale líp. Srdce mě bolí sice pořád stejně, ale je to lepší než včera. Člověk by měl poslouchat rady druhých, občas jsou moudré. Slzy už vyschly a já nemám sílu, abych vytvořila nové. Vstanu a zamířím ven. Tábor už žije, vedoucí chodí všude možně a jen kousek ode mě vidím všechny tři praktikanty. Podívám se na ně, přelétnu zrakem toho, který mi včera tolik ublížil, a pak se usměju vděčně na Tomáše. Někdy je opravdu lepší jít slzavou cestou a projít si peklem. Na konci vás čeká jen to příjemné. Úleva.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čtete povídku ITWWBHBWD?

Ano
Ne

Komentáře

1 Rogue Rogue | Web | 8. září 2013 v 12:34 | Reagovat

Pěkné dílo, myslím, že tohle zná každá z nás ať už to probíhalo jakkoliv, hořké odmítnutí, zklamání a bolest jsme si prošly a zbyly jen oči pro pláč.
Pěkně zvolená písnička!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama